ŠLIKOVÉ
Až do počátku patnáctého století se o rodině Šliků téměř nevědělo. Původně šlo o chebskou patricijskou rodinu, o které se první písemná zmínka objevuje v roce 1394. První známý člen tohoto rodu byl plátenický mistr Jindřich Šlik, který byl v letech 1408–1425 zapsán mezi radní města Cheb. Tento zámožný patricij měl několik synů: Kašpara, Jindřicha, Mikuláše, Františka a Matyáše.
Prvním významným členem rodu byl Kašpar Šlik (1400? – 1449)-ten jako písař vzdělaný na universitě v Basileji doprovázel císaře Zikmunda na koncil do Kostnice (1415). Kašparovo úspěšná dvorská kariéra otevřela Šlikům dveře do panského stavu a mezi říšské svobodné pány (1422). Svůj podíl na tom pravděpodobně měla i Kašparovo matka – hraběnka Collalta de Camino. Říšským kancléřem se Kašpar stal roku 1433 a po bitvě u Lipan získal purkrabství Loketské s městem i hradem (1434). Rok nato obdržel Sokolovsko (Sokolov, původně Falkenau-Sokolí luh) a stal se správcem celého Chebska. Dále získal Hroznětín (1437) a celý Loketský kraj (1434) s Ostrovem a hradem Andělská hora. Loketský kraj Šlikové drží do roku 1547. Mimo hranice Českého království zakoupil italské hrabství Bassano Vicentino (1431) a v Uhrách Holíč. Roku 1437 Kašpar získal říšský hraběcí titul. Za svého života byl kancléřem císaře Zikmunda i jeho následníků a přátelil se s řadou významných osob své doby. Například s Eneášem Sylviem Piccolominim. Kašparův bratr Jindřich se stal biskupem freisinským.
Protože Kašpar většinu času věnoval dvorské službě, pečoval o rodové panství jeho bratr Matyáš. Ten zakoupil Bečov, Bochov a roku 1446 Nejdek. Matyáš se synem Jeronýmem kupují od syna Jindřicha II. z Plavna hrad Kynžvart, který roku 1508 prodávají Gutštejnům. Kašparův syn Štěpán (1487–1525)-vladař české větve rodu-zakládá v roce 1516 na místě opuštěné osady Konradsgrünn nové sídlo, zpočátku zvané Údolí.
I když řada členů rodu držela významné úřady, přesto se Šlikové proti panujícím Habsburkům často stavěli do opozice. Projevilo se to i při Prvním stavovském povstání. Albín Šlik (+1541) byl vůdčí osobností stavovské rebelie a po porážce Šmalklandského spolku (1547) uprchl ze země a zemřel v Durynsku. Jeho bratr Jeroným (1494-1551) vpustil do země Sasy a otevřel jim brány svých měst a hradů, mimo jiné i Jáchymova. Albrecht Šlik byl nejvyšším hejtmanem českého vojska a proslul hlavně v roce 1527, kdy vedl v Uhrách vojsko proti Turkům.
Za Třicetileté války stáli Šlikové opět proti Habsburkům. Jan Albín (1579-1628) – vladař Sokolovské větve rodu - byl direktorem a po Bílé Hoře uprchl do Německa, kde ve Cvikově zemřel. Jáchym Ondřej Šlik (1569-1621) - vladař Ostrovské větve - byl rovněž direktorem a patřil mezi hlavní příznivce krále Fridricha Falckého. Po jeho korunovaci se stal nejvyšším soudcem Zemí Koruny České a fojtem v Horní Lužici. Po bitvě na Bílé Hoře uprchl do Saska, ale byl v Drážďanech poznán a zatčen. Na příkaz saského vévody byl vydán zpět do Čech, kde byl odsouzen k smrti a popraven na Staroměstském náměstí. Byla mu uťata pravá ruka a jeho hlava byla vystavena na věži Karlova mostu.
Jejich bratr Jindřich (1580-1650) byl známým bojovníkem. Proslavil se na bojištích v Nizozemí, Uhrách a v Savojsku. Jako generál stavů velel v bitvě na Bílé Hoře Moravskému pluku. Ten vydržel nejdéle. Nicméně nešlo o Moravany, ale žoldnéře naverbované za moravské peníze v německých zemích. Také nebojovali do posledního muže, protože se ještě v roce 1632 domáhali dlužného žoldu. Po bitvě nebyl nijak postižen, protože Ferdinand II. uznal, že jeho boj nebyl politický, ale čistě profesionální. Jindřich konvertoval ke katolicismu, stal se císařským generálem a bojoval v armádě Albrechta z Valdštejna v Jutsku. Později se zúčastnil spiknutí proti Albrechtovi. Po Třicetileté válce byl jediným Šlikem v zemi. Držel panství Kopidlno, Velíš, Staré Hrady, Planá u Mariánských Lázní a sídelní Jičíněves.
Řada Jindřichových potomků zastávala významné posty a v Čechách se udrželi Šlikové dodnes. Jeho vnuk Leopold Antonín Josef (1663-1723) byl generálem a v roce 1713 se stal nejvyšším kancléřem. V témže roce byl dekorován Řádem zlatého rouna.
František Josef Jindřich (1788-1862) bojoval proti Napoleonovi u Drážďan a v bitvě národů u Lipska. V roce 1848 úspěšně bojoval proti vzbouřeným Uhrům a v roce 1859 velel ve slavné bitvě u Solferina.
Jindřich (1875-1957) byl kapitánem Československé armády. Svou publikací A potom? protestoval proti pozemkové reformě a socializaci země. V roce 1939 byl jedním ze signatářů Prohlášení české šlechty. Na jeho majetek byla za okupace uvalena nucená správa.
Po Vítězném únoru v roce 1948 byl Šlikům majetek zestátněn. Jindřich (1916-?) se stal traktoristou a v roce 1968 emigroval. Téhož roku se stal komturem Řádu sv. Jana (maltézských rytířů) v Mailbergu. Jeho bratr Zikmund (1916-1988) pracoval jako pomocný dělník. Syn Jindřicha – František Jindřich v roce 1968 emigroval spolu se svým otcem a po roce 1989 se vrátil do Čech