TÁBOR MARIÁNSKÁ
Druhý pracovní tábor na Jáchymovsku byl zřízen na Mariánské ke dni 4. června 1949 a jeho krycí označení bylo B. Stál poblíž kláštera kapucínů a jeho kapacita činila 700 vězněných. Zrušen byl k datu 1. dubna 1960. Likvidace baráků ale probíhala až do prosince.
Klášter kapucínů
V budově původního hospicu byla zřízena kasárna SNB (oddíl Jeřáb) a ve sklepních kobkách kostela Nanebevzetí Panny Marie byly zřízeny vězeňské cely pro příslušníky tohoto útvaru. Postupně ale došlo k přeměně na výslechové místnosti a cely určené pro osoby, které se pokusily o útěk. Ve stejné době byla v chrámové lodi kostela sv. Františka otevřena cvičná střelnice a nakonec byl kostel používán jako garáže pro vozy Vnitřní stráže Ministerstva vnitra. V roce 1951 byl v areálu umístěn psinec pro tři sta psů.
V podzemí umístěné cely byly z pohledu StB i dozorců ideálními pro provádění zostřených výslechů. Ty probíhaly např. tak, že vězeň byl až na padesát hodin připoután na dveře nebo mříž, přičemž se podlahy dotýkal pouze špičkami nohou. Jinak si vynalézavost vyslýchajících příslušníků SNB a StB nezadala s metodami Gestapa - bití kabelem přes chodidla i po těle, kopání, bití, odpírání spánku a jídla, popřípadě neustálou chůzí (až tři dny). Vyslýchaní potom byli umísťováni do cel očíslovaných 1 – 7. Rozdíl v umístění byl značný - zatímco na „Jedničce“ byl kavalec, zasklené okno a na spaní deka, „sedmička“ byla holá kobka bez vybavení, kde nebylo okno ani jiný zdroj světla, a vězni spali v několika centimetrech vody, která neustále stékala po vlhkých zdech. Později byly vyšetřovny zrušeny a přesunuty do Jáchymova do zabraného lázeňského domu Lužice. O tom, že se výslechové metody asi nezměnily, svědčí vězeňská přezdívka pro budovu – Sing-Sing. Klášter byl po zrušení tábora používán jako skladiště a pro zchátralost demolován v roce 1965.
Velitelé tábora
Prvním velitelem byl štábní strážmistr Svazu vězeňské stráže (SVS) M. Procházka. Následovali příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB) Dvořák, Vašíček, Cibulka, Bilanský, Bedrych, Rezek a Dobruský.
Tábor
Tábor byl určen hlavně pro osoby odsouzené Státním soudem ke kratším trestům, přičemž zde byla podmínka věku maximálně 25 let. Jako jiné tábory byl i ten zdejší během doby přesunut. Starý původně zajatecký tábor stál na místě dnešního Domova pro osoby se zdravotním postižením. Po stavbě nového tábora budovy sloužily jako kasárna SNB. Stavba nového tábora byla provedena v roce 1951 při silnici do Merklína asi tři sta metrů od kláštera. Při jeho stavbě se postupovalo jinak než u ostatních (i později zřízených) táborů. Součástí každého baráku byla umývárna a toalety. Korekce byla zděná a bylo možné ji z chodby vytápět. Otevření koupelen a vytápění korekce ovšem záleželo na libovůli dozorců. V této době byl zrušen oddíl SNB Jeřáb a nahrazen Vnitřní stráží Ministerstva vnitra. Tábor sestával ze šesti baráků na půdorysu 42,5 x 12,5 metru, administrativního baráku, kulturního baráku, kotelny a kuchyně. Dva menší baráky sloužily jako ošetřovna a karanténa.
Odsouzení pracovali na dole Eva a nově založeném dolu Adam. Přítomnost ošetřovny neznamenala automaticky adekvátní léčbu. Za obzvlášť léčivé zdejší dozorci považovali postavení spoutaného vězně na apelplacu, a to za každého počasí. Nicméně díky kvalitnější stravě a způsobu postavení a vybavení baráků byl tento tábor přes tuhý režim považován za jeden z nejlépe snesitelných.
Pokus o útěk
Dne 5. září 1950 se skupina vězňů pracujících na založení jámy Adam pokusila o útěk. Jaroslav Kyselka (*1932), Miroslav Kronus (*1931), Jaroslav Janouch (*1929), Daniel Štěpán (*1930) a Václav Tippl (*1930) napadli strážné a po jejich spoutání je spustili do jámy. Janouch si oblékl uniformu člena ostrahy a vedl ostatní směrem do Merklína, kde si chtěli opatřit automobil. Spoutaní strážní se ale předčasně osvobodili a vyvolali poplach. Stíhací oddíl uprchlé vězně dostihl ještě před Merklínem a zahájil okamžitě střelbu. Štěpán byl na místě mrtev, Tippl se pokusil uprchnout, ale byl po několika hodinách zadržen.
Bylo zahájeno rozsáhlé vyšetřování s cílem objevit osoby, které o útěku věděly a nenahlásily to. Stejným směrem byly ve sklepech kláštera vedeny i výslechy chycených útěkářů. Soud se zúčastněnými proběhl v Hornickém domě v Jáchymově dne 11. října 1950. Kulturní dům totiž disponoval větším sálem, na rozdíl od soudní budovy sídlící tehdy na Stalinově náměstí (dnešní Lékárna naproti radnici).
Tippl, Janouch, Kysela a Kodet byli odsouzeni k trestu smrti. Kronus a Vogel byli odsouzeni na doživotí. Vejmělek byl odsouzen k 25 letům a Macek k 20 letům. Kodet, Vogel, Vejmělek a Macek byli souzeni za spoluúčast, přípravu a pomoc při útěku, případně za nenahlášení přípravy k útěku. Odsouzení na smrt byli popraveni 21. října 1950 poté, co prezident Gottwald zamítl žádost o milost spočívající ve změně trestu na doživotí.