TÁBOR VRŠEK
Tábor Vršek při dole Barbora je v Křížové cestě symbolizován trny. Jeho krycí označení bylo „E“. Jako tábor nucených prací pro mimosoudně určené osoby k převýchově prací je uváděn již 3. října 1949. Tento tábor byl zrušen ke dni 25. duben 1951 a areál od Ministerstva národní obrany přebírá Ministerstvo spravedlnosti. Převod byl dokončen k 1. červnu 1951 a 1. srpna je zprovozněn vězeňský tábor se třemi vězeňskými baráky. Ten fungoval do 30. března 1957. Budovy zde nebyly demolovány jako na místě ostatních táborů, ale byla v nich zřízena ubytovna civilních zaměstnanců dolu a později kasárna Československé lidové armády.
Tábor patřil k nejobávanějším v oblasti, a to pro velmi drsné klimatické podmínky dané jednak nadmořskou výškou 1004 metrů nad mořem, jednak tím, že stál na návětrné straně horského hřebenu. Díky drsnému podnebí a těžbě v nevhodných geologických podmínkách bylo na tomto pracovišti nejvíce pracovních úrazů (včetně těch smrtelných) v rámci celé ČSSR. K tomu se přidávala krutost a brutalita zdejších strážných.
Tábor byl tvořen třemi vězeňskými baráky, korekcí a správní budovou. Sklady a dílny známé z jiných táborů zde byly součástí přilehlého dolu Barbora. Kapacita tábora byla 450 osob. Ačkoliv se nedochovaly žádné zprávy o rozšiřování a mapy tábora ukazují pouze uvedené budovy, je ke dni 1. říjen 1956 uváděn stav 868 vězněných a 65 příslušníků SNB (Protokol o předání funkce náčelníka tábora) a ke dni 25. květen 1956 dokonce 1100 vězňů (Návrh na zrušení tábora ze dne 25. května 1956). Pokud by se tedy tábor nezvětšil, byl by silně přeplněn.
Velitelem (náčelníkem) tábora byli: strážmistr Svazu vězeňské stráže (SVS) K. Filsak, štábní strážmistr Sboru národní bezpečnosti (SNB) F. Malina a nakonec štábní strážmistr SNB F. Filandr.
Korekce byla tvořena betonovým bunkrem se třemi kójemi o vnitřní velikosti 2 x 1 metr. V kratší stěně bylo malé zamřížované okno, které nebylo ani v zimním období navzdory třicetistupňovým mrazům zaskleno. Jediným vybavením bylo dřevěné lůžko bez matrace a kýbl sloužící jako toaleta. V sudé dny umístění do korekce vězeň nedostával žádnou stravu, v liché dny kávu (snídaně), polévku s krajícem chleba (oběd) a kávu bez cukru (večeře). V zimním období potom musel odklízet až dvoumetrové závěje sněhu.
Mezi nejznámější vězně patřili opat kláštera v Teplé Heřman Till, který tajně poskytoval duchovní útěchu a brankář hokejové reprezentace Bóža Modrý, který se nenechal zlomit a vždy vystupoval sebevědomě, čímž morálně pomáhal ostatním. Mezi další známé vězně patřil Jiří Mucha (syn malíře Alfonse Muchy), který své zkušenosti s jáchymovskými doly promítl i do knihy Studené slunce –
Sběrný tábor Ostrov. Odtud se dělí transporty na jednotlivé jáchymovské lágry. Tady je to jako jedna obrovská pankrácká stojedenáctka. Nebo zajatecký tábor. Spousty otrhaných lidí čekají, co bude dál. A za drátem jsou černé nepřátelské hory. Je to fantastické. Jako hrůzný pohled do světa budoucnosti. Černé hory kolem dokola, vichr, déšť a ze strážních věží neustále namířené hlavně automatů. Nikolaj je nejhorší. Vysoko v horách, zima, každou chvíli přestřelky, mrtví. Velké baráky, spousty lidstva, střílny každých padesát metrů. A vojna jako řemen. Tábor je hermeticky uzavřen dvojím hrazením z ostnatých drátů a do předpolí celou noc praží reflektory. Po večerce nikdo nesmí z baráku. Stráže okamžitě střílejí. Uprostřed tábora ošklivé, zlé místo. Korekce. Od lágrů k šachtám vedou kilometrové tunely z dvojitého ostnatého drátu, kamenité, strmé. Tudy nás ženou do práce jako lvy do arény. Zaklesnuté jeden do druhého a namačkané těsně na sebe. Kolem pobíhají strážní s automaty, křičí, pohánějí. Stačí vypadnout z řady a je to vzpoura. Za trest celá kolona pochoduje tělo na tělo. Máme oblečení žoldnéřů z třicetileté války. Černé holínky, kalhoty, gumové kabáty s širokými dvojitými rameny a velrybářské klobouky. Roboti, kterým nejsou vidět tváře, masa pohybující se síly. Nastupujeme ve tmě, liják a vichr nás otlouká, stojíme hodiny jako černé balvany. Tady přestává legrace. Jako v hrůzném filmu na nás reflektory upírají svá oslepující oka a celé hory jsou osídlené klecemi s tisíci robotů. V noci jsme se třikrát probudili palbou z automatů. Ve čtyři poplach a hodinový nástup. Tohle není tábor, to je fronta! Měsíce a měsíce si člověk říká: To přece je nesmysl! Přece nezůstanu nekonečně v tomhle podsvětí. Člověk hledá únik, věří, že uniknout lze, až se jednoho dne přesvědčí, že mříže klece drží všude stejně pevně a že není kudy ven, pouze dlouhé, nekonečné čekání. Minuty se zdají být jako dny. Týdny se protáhnou na roky.
Po uzavření dolu zde byly postupně zřízeny vojenské útvary. Nejprve Útvar radiotechnického zaměření a posléze VÚ 5849. Konkrétně šlo o Poddůstojnickou školu zdravotnických instruktorů. Útvar zde sídlil do roku 1975, kdy došlo k jeho přesunu do Uherského Hradiště. Budovy potom bez využití chátraly a nakonec byly v roce 1991 demolovány.
Dříve vězně připomínala pamětní deska s nápisem:
POUTNÍČE, / ZASTAV KROKY SVÉ A POMNI, ŽE / V TĚCHTO MÍSTECH V 50. LÉTECH / 20. STOLETÍ KOMUNISTI ZŘÍDILI / KONCENTRAČNÍ TÁBOR BARBORA / (1000 M N/M), KDE POLITIČTÍ VĚZNI – / OTROCI DOBÝVALI URAN / ZVĚSTUJ NÁRODU, ABY / NEZAPOMNĚL! / MY NEZAPOMNĚLI / PLZEŇÁCI