TOVÁRNA NA URANOVÉ BARVY A RADIUM
Prakticky od vypuknutí stříbrné horečky v dnešním Jáchymově stála poblíž soutoku Veseřice a Černého potoka stála Lintackerova stříbrná huť. Doložena je již v roce 1517. Byla to jedna z největších hutí tehdejší Evropy. Po úpadku stříbrných dolů zbyla jako jediná z původních třinácti a v roce 1550 byla zakoupena městskou radou. Kromě stříbra se v ní tavily kobaltové, niklové a vizmutové rudy. Jejich vytavením vznikaly kobaltové smalty. I proto byla v jejím sousedství v roce 1780 založena Püchnerova továrna na smalty a kobaltové barvy. Ve stejné době byla proto huť modernizována a přejmenována na císařsko-královskou Stříbrnou tavicí huť (k. k. Silberschmelzhütte). Nicméně díky tomu, že těžba v Jáchymově skomírala, často nebylo co tavit.
Obrat nastal s objevem uranu a zjištěním, že uranové soli hrají různými barvami a dobře se s nimi barví sklo a hlína. Tohoto faktu si jáchymovští horníci povšimli již dávno, ale praktické využití této zkušenosti přineslo až průmyslové devatenácté století. Uranové barvy se v Jáchymově vyráběly podomácku podle jednoduchého receptu, ale ve třicátých letech devatenáctého století si stát povšiml skokového zvýšení cen smolince a uranových barev. V roce 1847 český chemik a profesor příbramské báňské akademie Adolf Patera vypracoval metodu průmyslové výroby uranových barev, ačkoliv podle pověření měl vypracovat metodu stanovení množství uranu v různých minerálech a horninách. Aby si mohl metodu ověřit, byly mu poskytnuty prostory v Příbrami. Tam se ale rudy musely dovážet z Jáchymova a proto se Patera v roce 1852 přesouvá přímo do Jáchymova. Podle jeho požadavků byla v letech 1852 – 1854 původní huť zcela přestavěna, modernizována a v květnu 1854 slavnostně otevřena za účasti zástupců státu, města i horníků. Ještě nějaký čas trvalo opatřování surovin a zaučování zaměstnanců.
V říjnu roku 1855 tak svůj provoz zahajuje v bývalé Lintackerově huti Továrna na uranové barvy (k. k. Urangelbfabrik, později zvané k. k. Uranfabrik). Jáchymov byl v této době považován za jediné naleziště, kde se potřebná hornina nacházela v těžitelném množství a vhodná k průmyslovému zpracování.
Tato masová výroba barev také přinesla průmyslovou těžbu dříve tolik nenáviděné smolky neboli smolince. Již o několik desetiletí dříve (1843) byly překopány pinky a odvaly na žíle Schweizer nad Novým Městem směrem k dolu Werner (Rovnost). V roce 1865 tak bylo nalezeno např. 600 kg smolince na staré haldě dolu Císař Josef II.
V továrně se nejprve vyráběla uranová žluť podle jednoduchého receptu vytvořeného Paterou. Ten od roku 1854 spolupracuje s chemikem Arnoštem Vysokým, který je Paterovi přidělen hutním úřadem v Jáchymově. Vysoký po odchodu Patery (1857) vedl Uranovou továrnu a významně rozšířil její sortiment. Kromě Paterovy kanárkově žluté tak vyráběla továrna: oranžovou (natronovou) žluť (1858), žluť amoniakovou (1859), uranovou čerň (protoxid) (1865) využívanou především porcelánkami, zažloutle - červenou žluť (draslová žluť) (1867). Vysoký také podstatně vylepšil výrobu kobaltové modři. Již za Vysokého nástupců byly v roce 1881 objeveny žlutozelený nitrát a světlá žluť.
Výrobky z jáchymovské továrny kvalitou předčily produkci ze zbytku světa, o čemž svědčí řada ocenění. Např. Zlatá medaile průmyslové výstavy v Mnichově r. 1854, ocenění na výstavě v Paříži v letech 1855 a 1867 nebo roku 1862 v Londýně. Produkce byla nejprve balena na váhu jedné vídeňské libry (0,56 Kg), ale později bylo standardní balení o váze 0,5 Kg s obalem, na kterém byla pečeť a znak továrny společně s vyobrazením všech získaných ocenění.
Díky tomu všemu se objem výroby skokově zvýšil, a proto musela být továrna v roce 1871 zcela přestavěna. Budova původní huti byla zvýšena o jedno patro a vznikla tak dvoupatrová budova s pseudorománskými okny a vysokými komíny. Tato přestavba znamenala podstatné navýšení produkce. Zatímco v roce 1853 bylo v celém Jáchymově vyrobeno 84,6 uranových barev, v roce 1886 to bylo 12776 Kg. V této době se o zdejší továrně psalo ve světovém tisku jako o naprosté senzaci, a to proto, že se jednalo o největší továrnu svého druhu na světě. Do roku 1898 se zde vyrobilo celkem 108 tun uranových barev, z čehož šla naprostá většina na export. Celkem továrna vyrobila za dobu své existence v rámci Rakousko-Uherska 160 tun uranových barev za více než tři miliony zlatých.
Nicméně koncem devatenáctého století se dostavila krize, když uranové sklo vyšlo z módy. Místo něho se zde začalo vyrábět tzv. atlasové sklo. Jednalo se o nazelenalé opalizující sklo s příměsí 1% uranoxidu. V roce 1896 navíc zemřel ředitel továrny Anton Seifert a úpadek továrny se ještě prohloubil. Nové vedení v čele s hutním správcem Gustavem Kroupou vymýšlelo vše možné, aby továrnu navrátil zpět k ziskovosti. Jedno z opatření spočívalo v tom, že se odpad po výrobě barev nadále nesměl vhazovat do potoka, ale musel se uschovávat na haldy. Podle plánů Kroupy se měl odpad následně prodávat do Příbrami s nadějí, že se z něho podaří vylouhovat stříbro nebo jiné kovy. Tento nápad byl zcela nerealistický, ale přesto geniální. V roce 1898 přišel do továrny dopis z Francie. Pierre Curie se svou manželkou Marií Sklodowskou v tomto dopise žádají právě o odpad z továrny k vědeckým účelům. Vzhledem k tomu, že továrna patřila Rakousko-Uhersku, rozhodoval o žádosti kníže Buquoy, říšský ministr orby, do jehož gesce továrna spadala. Ten se rozhodl vyhovět, a tak stát v letech 1898 – 1899 odešlo do Paříže bezplatně 1135 Kg odpadu. Dalších 5 tun poslal Jáchymov v roce 1902 a 5,5 tuny v roce 1905 zakoupil pro potřeby vědy baron Henry de Rothschild. Z první zásilky Marie Curie – Sklodowská izolovala jako první na světě 120 mg radia a z pozdějších zásilek další tři gramy. Jelikož si výrobu radia nenechala patentovat, participoval na jejím objevu i Jáchymov. V radiové laboratoři, zřízené a fungující v rámci továrny na uranové barvy, bylo v následujících třiceti letech vyráběno radium zcela bezplatně. Továrna tím také získala světový monopol na výrobu radia, protože vlastnila veškerou výchozí surovinu.
Na počátku dvacátého století továrna našla nové uplatnění. Nejprve byly v jejích prostorách v roce 1908 postaveny lázeňské kabiny pro koupele v radonové vodě a k prozařování radiem. Posléze byla v roce 1911 v jejím sousedství postavena první lázeňská budova v Jáchymově (dnešní Agricola).
V rámci Československa prošla továrna svou poslední přestavbou a modernizací v roce 1927. V tomto roce byla zprovozněna druhá výrobní linka na barvy a radium a bylo vyexpedováno 21 tun uranových barev a 2031 miligramů radia. V roce 1929 23,3 tuny uranových barev a 3521 miligramů radia.
Zánik výroby radia a uranových barev přinesl německý zábor československého pohraničí a následný vznik protektorátu. Výroba byla v továrně zastavena v roce 1939 a v roce 1940 byla budova stojící na tomto místě 423 let zbořena. Jedním z důvodů byla oblaka dusivého kouře zahalující často lázeňskou čtvrť a nepříjemný zápach. Němci navíc plánovali velkolepou přestavbu lázeňského území a továrna by stála přímo uprostřed.
Dnes na jejím místě najdeme park a na místě skládky odpadu, z něhož se získávalo radium, dětské hřiště.
NÁVOD NA VÝROBU URANOVÉ BARVY
„Ruda uranová rozemele se na prášek, praží se v peci plamenné pro vypuzení síry a arsenu, poté poseje se 15 % sody pražené a 2 % salnitru sodnatého, načež dopraží se. Dopražená ruda, hřeblem vyhrabaná z pece a prosetá, se vsype do kádí, v nichž vymývají se z ní horkou vodou síran, arséničnan, selen, molybdénan a vanadan sodnatý. Zbytky, v nichž jest všechen uran, rozpustí se kyselinou sirkovou, a roztok míchá se s nadbytkem roztoku sodového, čímž utvoří se rozpustný uhličitan uranito-sodnatý, ježto vylučují se uhličitany ostatních kovů na dně. Roztok (louh uranový) se stáhne do učisťovacích kádí skleněnou krokvicí a učištěný se vaří v měděném kotli pro rozložení dvojuhličitanu vápenatého a železnatého, čistí se stáním v tzv. usazovacích kádích. Opět se vaří a přidává se ponenáhlu velmi zředěná kyselina sirková tak dlouho, až vypadne žluť. Tato scedí se v pytlích cvilinkových, vytlačí se lisem, usuší se (na lískách v sušárně), vymyje se horkou vodou, usuší se opět, rozetře se (v porcelánových miskách) na ušlechtilý prášek…“