BÍLÁ PANÍ ZE STŘÍBRNÉHO VRCHU
Jednou jedna měšťanka z Jáchymova v noci nemohla spát. Toulala se ztichlým domem a náhodou se podívala z okna. To co uviděla, jí přišlo jako mámení. Vždyť na Stříbrném vrchu září světélka jako okna zámku. A přitom tam mají své boudy jen chudí havíři soustředění kolem štol, které dávají obživu jim i městu. Z čeho tedy tolik světla? Otázka už jí nedala usnout a přemýšlela nad ní i celý den. Nenápadně naslouchala služebnictvu i ve městě ostatním, ale zdálo se, že nikdo jiný světlo nespatřil. V noci schválně nešla spát a koukala na potemnělý Stříbrný vrch. Náhle jakoby odnikud vyšlehlo stříbrné světlo. Snažila se zapamatovat si přesné místo, na kterém se světlo objevilo a zrána, sotva se rozednělo, pospíchala tam, okolo hornických chatrčí, do hustého lesa. Přišla na malou mýtinu, kde snad kdysi působil uhlíř. Ale po tom již dávno nebylo ani stopy. Paní hledala místo, odkud by světlo mohlo vycházet, ale marně. Žádné stopy ohně, žádný otvor do hlubin země, nikde nic. Jen tráva byla zvláštně polehlá. V noci však žena opět pozorovala světlo. Pomodlila se tedy ke svaté Barboře, svaté Kateřině i Panně Marii a vyrazila - tentokráte potmě - do lesa.
Na mýtince to stříbrně zářilo a zdálo se jí, že slyší i tichý zpěv. Zvláštní bylo, že celá mýtina byla pokryta plátnem. Zdálo se, že látka září stříbrem a navíc i svitem měsíce a hvězd. Náhle její srdce posedla touha po tolika loktech zvláštní látky. Užuž se zvedala, že látku pobere. Ale jakýsi hlásek jí zastavil. Naslouchala šepotu sotva silnějšímu než vítr. Hlásek jí nabádal, ať není lakotná. Ať vezme jen klůcek. A už jí do druhého ucha šeptá jiný hlásek. Až se dotkne plátna, ať prchá k městu. Ale ať běží jako o život.
Žena učinila přesně podle rad. Ačkoliv měla oči plné stříbrného lesku, chňapnula po nejbližším pruhu plátna a už utíkala. A běžela jako o život. Ona totiž o život běžela opravdu. Sotva se jí totiž prsty dotkly látky, ozval se vysoký, ječivý výkřik. Ač bylo nebe bez mráčku, ozval se hrom, jako by samotný ďábel udeřil do země. Ve strašlivém rachotu se přihnal zuřivý vítr, který ohýbal stromy skoro až k zemi. Žena běžela tak, že se málem ani země nedotýkala. Jen jednou se zdálo, že někdo chytil pláténko v její ruce. Doslova vyletěla z lesa a běžela k Jáchymovu. Přiběhla k rozcestí a sotva se dotkla země za křižovatkou, vše utichlo.
Zastavila se a pomaličku se otáčela zpátky k lesu. Tam mezi stromy stála postava celá bílá. Jen kynula rukou, ať jde žena k ní. Ta se i s látkou v ruce pomaličku a opatrně vydala zpátky. Zblízka viděla, že jde o ženu, která je celá bílá. Jen oči měla černé a temné jako sama noc.
„Máš štěstí, že jsi poslechla dobré rady. Kdybys chtěla vzít více, ďáblové by Tě roztrhali. A kdybys neutíkala až za cestu, dohnala bych Tě já a musela bys Ty nést můj úděl. Sušit prádlo vílám a duchu hor za světla hvězd. Ale protože jsi poslechla rady těch, ke kterým ses modlila, dojdeš bohatství. Jen hleď, ať ho používáš k dobrým věcem. A teď vrať, co není Tvé.“ S těmito slovy bílá paní ukázala na místo, kde ze země čněl kořen, o který žena roztrhla plátno při svém útěku. Vedle něho ze země vyrostl modrý plamen. Žena si pečlivě prohlédla místo, aby jej znovu našla a plátno podala bílé paní. Ta vzápětí zmizela, jakoby ji odvál vítr.
Žena spěchala domů do města, které se pozvolna probouzelo do nového dne. U snídaně vše vyprávěla svému muži a společně s ním čekala na noc. Světlo se však neobjevilo. Dalšího dne ráno se společně vypravili do lesa na Stříbrném vrchu poohlédnout se po plamenu. Ten nebyl ve slunečním světle skoro vidět. Muž věděl, že modrý plamen označuje místa ukrytých pokladů. Proto plamínek opatrně prozkoumával. Nehřál, ani nechladil, a když do něho strčil dlaň, plamínek zářil pod ní i nad ní. Vrátili se do města a na Horním úřadě si nechali potvrdit listiny ke kutání. Všichni v kanceláři se smáli, protože to místo každý opustil bez výdělku. Ale smích je přešel v okamžiku, kdy najatí havíři po několika kopnutích do země narazili na mocnou žílu čistého stříbra.
Manželé rázem zbohatli, ale žena žila a jednala podle přání bílé paní a bohatství používala jen ke konání dobra. Říká se také, že bílá paní prádlo suší na Stříbrném vrchu dodnes. Ale nenašel se nikdo, kdo by ji v jejím údělu vystřídal.