GRAUENSTEIN
Ke Grauensteinu neboli Šedé skále (Hadí hora, Kamenná hora) se upíná řada pohádek a pověstí starého Jáchymova. Vrchol této hory je vlastně ohromné kamenné moře z rozpadlé čedičové skály. Odedávna má tato hora špatné jméno, dokonce bylo zakázáno na této hoře pást obecní dobytek a po setmění by tam žádný obyvatel Jáchymova nevstoupil. Pověst vypráví, že zde hadí královna a její zmije hlídají starodávný poklad.
Jednou v daleké zemi vypukla strašná bouře. Hrom střídal hrom a blesky zdobily celé nebe ohnivou krajkou. Náhle jeden blesk sjel za strašného rachotu k zemi přímo do místa, kde stála malá chaloupka. Ta se rozletěla ve změti trosek. Když bouře umlkla, odvážili se sem místí, zjistit co a jak. Mezi troskami nalezli několik lidí. Žel Bohu, mrtvých. Celé neštěstí přežila jen malá holčička. Ta ale od leknutí úplně oněměla. Po jistou dobu žila u sousedů, ale postupně byla všem na obtíž a nakonec ji bývalí sousedé vyhnali do světa. Bloudila dlouhý čas, až přišla do Jáchymova. Jenže ani tady nenašla nikoho, u koho by mohla zůstat. Však také co s němou cizinkou. Nakonec ji z města vyhnali. Nevěděli, že bloudí světem pro zlou vůli lidí, že zůstala skromnou a poslušnou a že nikdy ani skývu chleba neukradla, i když často trpěla krutým hladem. Smutná a unavená došla až ke kamennému moři na Grauensteinu. Nevěděla kde je a tak ani neznala zlou pověst této hory. Večer si rychle natrhala trávu, tu dala na kupičku a na skromném loži usnula.
V noci se jí ze spaní zdálo, že slyší sykot a cítí jemné doteky, ale spala dále. Náhle se ozval strašný rachot a hromobití. Celá vystrašená vyskočila, ale co to? Nebe bylo bez mráčku. Náhle se jí pod nohama znovu ozval lomoz a přímo v moři kamenů se otevřel otvor do země. Z něj vycházela jasná záře. V nadpozemské záři se náhle objevila krásná žena. Bohaté šaty měla zdobeny stříbrem a drahokamy, ve vlasech jí zářila stříbrná koruna a ruce a pas jí obtáčeli velicí hadi. Dívka uhodla, že je to hadí královna a jen vystrašeně čekala, co se stane. Ta se na ni usmála a řekla: „Ty se bát nemusíš. Jsi dobrého srdce a nikdy ses ničemu neprotivila. I když máš těžký osud. Vejdi tedy do mého paláce a vezmi si, co se Ti zalíbí. Ale pamatuj, nesmíš promluvit a na odchodu se neotáčej. A teď jdi, za hodinu se skála uzavře na sto let“. Holčička si myslela, že podmínky jsou snadné, protože přeci od tragické smrti rodičů nepromluvila. Sice se jí srdce svíralo strachy, ale přeci jen vešla do otvoru za královnou. Vstoupila do kamenné štoly a opatrně šla kupředu.
Náhle se ocitla u krásného paláce. U sloupů brány seděli dva ohniví psi, ale holčičky si ani nevšimli. Uvnitř se zdi místností třpytily září drahokamů a stříbra. Uprostřed hlavního sálu spatřila mramorový stůl a na něm hroudy stříbra a hromádky různých drahokamů. Náhle se ze dveří vynořili dva obři s vlčími hlavami a kančími zuby. Ti vlekli mohutnou kovanou truhlici, kterou položili na stůl. Otevřeli ji a dívka spatřila klenoty nedozírné krásy i ceny. Královna ji pozorovala s úsměvem a dívku vyzvala, ať neváhá a bere. Ta si z celé hromady vzala tenoučký řetízek z ryzího stříbra ozdobený krvavě rudým kaménkem. Hadí královna se znovu usmála a řekla: „ No jak myslíš. Ale teď spěchej, protože čas se krátí. A nezapomeň, nemluv a neohlížej se. A žádnému smrtelníkovi neříkej, kde jsi byla. Stihl by Tě strašlivý trest“. Dívka se rozeběhla k východu z paláce, proběhla kolem ohnivých psů a utíkala k černé štole. Náhle jí kolem hlavy proletěl netopýr, který tenoulince pištěl. Z puklin ve skále se vyvalila klubka hadů a ti se rozlezli po celé zemi. Někde za dívkou začalo hřmít a ozval se děsivý hlas. Dívenka sice nerozuměla ani slovo, ale cítila touhu se otočit. Včas si ale vzpomněla na slova hadí královny a utíkala štolou, co jí nohy stačily. Děsivý hlas mohutněl a zdálo se, že se blíží. Náhle dívenka vyskočila na louku a díra v zemi se za ní se strašným rachotem zavřela. „Díky Bohu“: poděkovala tiše. A sama se ulekla. Vždyť zase mluví. Z radosti se jí zatočila hlava a dívenka klesla na trávu.
Ráno ji probudilo slunce a ona si jen pomyslela, jaký to měla divný sen. Pak si ale uvědomila, že v dlani stále svírá jemný řetízek. A že je místo hrubých potrhaných hadrů oblečena v krásné šaty z jemného hedvábí. Samou radostí si začala zpívat a pomalu se vydala z kopce dolů. Na cestě pod kamenným mořem spatřila kočár a několik lidí. Ti se k ní rozeběhli, sotva ji spatřili. „Již jsme se o Tebe paní báli. Bylas pryč tak dlouho.“ Nejprve nechápala, ale poté si uvědomila, že kočár a sloužící jsou darem hadí královny. A když v kočáru objevila truhličku se stříbrem a drahými kameny, její vděčnost byla nezměrná. Tak se královna odměnila za její skromnost a dobré srdce. Odjela do Jáchymova, kde zakoupila dům a později se i vdala. Do smrti ale nezapomněla na varování hadí královny a tajemství vyjevila svým dětem až na smrtelné posteli. Společně s varováním, aby bohatství užívali jen ke konání dobra.