MARZEBILLA - STRÁŽNÝ DUCH
Marzebilla je duch Krušných hor. Někdy hodný, někdy zlomyslný a někdy vyloženě nepřátelský. Zda v této pověsti rezonuje dávná událost, či se jedná o pohádku pro děti, si musí každý posoudit sám. Zmiňuje se o ní i kronikář Lehman žijící v letech 1611 – 1688.
V dávných dobách žila na statku Vlčí vousy v kraji Přísečnickém se svým otcem Marzebilla. Dívka značné krásy a dobrého srdce. Neměla proto o nápadníky nouze. Ona však milovala mládence ze statku u Výsluní (někdy je uváděný jako rytíř přímo z Výsluní) a proto všechny odmítala. Zvěst o její kráse dospěla až do Krásné Lípy, kde žil loupeživý rytíř Alamsdorf z Husbergu. I ten se ucházel o její ruku a i on byl odmítnut. Proto zpravil otce Marzebilly, že pokud nebude po jeho, poplení statky a zvedne vůči němu boj. Otec se pokusil Marzebillu ukrýt v klášteře v Kadani, ale Alamsdorf to prohlédl a vyhlásil nepřátelství. Aby uchránil svůj život i své zboží, stejně jako životy poddaných, souhlasil nakonec Marzebillin otec se sňatkem. Dceru z Kadaně povolal nazpět domů a chystal smutnou veselku. Marzebilla si však vymínila podmínku – o jejím ženichu měl rozhodnout souboj mezi Alamsdorfem a jejím milovaným. Boj byl lítý a dlouhý, ale nakonec Alamsdorf klesl k zemi a zdálo se, že jeho život dospěl ke konci. Marzebillin milovaný se otočil ke své lásce, ale Alamsdorf z Husbergu se ještě zvedl, vytasil dýku a zezadu mu probodl srdce. Poté klesl na zem a vypustil duši. Marzebilla hořce plakala na těle své lásky. Náhle milému stáhla levou rukavici, políbila mrtvou ruku a i s rukavicí zmizela v lesích kolem statku. Ačkoliv otec vyslal stopaře, ti nalezli pouze stopy vedoucí do bezedných rašelinišť. Marzebillu už živou nikdy nespatřil. Zmizelo však i tělo Alamsdorfa a jeho hrádek Husberg se za jedné bouřlivé noci rozpadl tak, že po něm nezůstalo nic, než jméno.
Podle jiné verze byla Marzebilla dcerou zámeckého pána jehož sídlo bylo mezi Jelení horou a Výsluním. Ten svou dceru poslal do Kadaně, aby tam v klášteře získala vzdělání a vychování. Ona se ale zamilovala do rytíře a společně s ním utekla. Jejich láska ale neměla dobrého konce, on padl v jakési šarvátce a ona zemřela v bídě.
Krátce po její smrti se v této oblasti začal objevovat duch dívky, který měl na levé ruce navlečenou rytířskou rukavici. Nikdo ale nevěděl, zda je to duch dobrý, či zlý. Někdy zbloudilcům cestu z rašeliny vyvedla a jindy zase pocestného vlákala v nejhlubší tůni. Jednoho odměnila, jiný přišel o vše. Snad se chovala ke každému tak, jak se on choval k ní. Zle se vedlo sedlákovi z Nové Vsi (Neudorfu). Ten při cestě k městu spatřil vetchou stařenku stojící u cesty. Ta ho požádala o svezení na jeho formanském voze, ale on srdce zlého, ji místo svezení přetáhl bičem. Ona mu jen rytířskou rukavicí navlečenou na levé ruce pohrozila a zmizela. Sedlák se po návratu domů zle roznemohl a do týdne zemřel. Navíc jeho tělo před pohřbem zmizelo. Až po letech pocestný nalezl v lesích u Nové Vsi kostlivce a podle prstenu a medailónu poznal zmizelého sedláka. Jindy zase navštívila uhlíře z Menhartic (Marzdorf). Tomu se zjevila v podobě dívky s tím, že když udělá vše správně, dojde bohatství. Že mu poklad ukáže, ale on se ani za nic nesmí ohlédnout. Uhlíř vzal sochor a zastrčil ho pod obrovský kámen označený Marzebillou. Nevěřil, že s ním byť pohne, ale kámen se skoro sám odvalil a pod ním zasvítilo čisté zlato. Uhlíř už málem zlato sbíral, když se ozval hlas varující, že milíř prohořel. Uhlíř se lekl, že jeho práce přišla vniveč a otočil se. Vtom zablesklo z čistého nebe, kámen skočil zpět na místo a uhlíř slyšel jen z dálky přicházející smích. S kamenem už nikdy nikdo nepohnul.
Asi by bylo nejlepší říci, že Marzebilla je duchem střežícím východní Krušné hory, stejně jako mají Krkonoše Krakonoše (Rýbrcoula). A stejně jako on se i Marzebilla ke každému chová tak, jak si dotyčný zaslouží. Pokud se někdo k lidem, lesům nebo zvěři chová zle, nemůže od strážkyně čekat nic dobrého.