ŽIDOVSKÁ KOMUNITA
Židovská komunita v Jáchymově nikdy nebyla příliš početná. Bylo to dáno i tím, že do roku 1848 měli Židé pobyt v horních městech zakázán. Od roku 1499 jim byl zakázán pobyt i v královských městech, proti čemuž aktivně vystupovala pouze část šlechty. Například Jáchym Šlik Židy na svých panstvích toleroval a od tohoto roku se také datuje pobyt Židů v Hroznětíně. V roce 1507 byl dokonce vydán příkaz k úplnému vyhnání Židů ze země, proti čemuž se šlechta postavila již naprosto otevřeně. Obdobná situace jako v okolí, byla samozřejmě i v Jáchymově. Po zrušení omezujících opatření v roce 1848 se místně nejvýznamnější Židovská obec málem rozpadla, ale díky svazku s patnácti městy a osadami v okolí se udržela až do Mnichovského diktátu a následnému záboru pohraničí Německem. V Hroznětíně tak modlitebna a hřbitov sloužily i nepatrné komunitě z Jáchymova. Synagoga byla potom v Karlových Varech.
O pobytu Židů v Jáchymově se zachovalo pouze několik málo drobných zmínek. Narazil jsem na ně vlastně pouze v práci Mgr. Oldřicha Ježka, dlouholetého kronikáře a vynikajícího učitele. Další informace jsem získal díky vstřícnosti Židovského muzea v Praze, jmenovitě archiváře Tomáše Krákory a Mgr. Lukáše Svobody z Karlovarského muzea. Zvláštní kapitolou jsou potom vzpomínky paní Věry Pollitzer, jejíž rodina mi laskavě poskytla řadu soukromých informací.
Tyto prameny se zmiňují o Maxi Samuelovi, lidově řečeném Starý Samuel, který měl zubařskou ordinaci na dnešním náměstí Republiky č. 12. Nicméně za svými pacienty i jezdil, a to jednospřežím za každého počasí. Rovněž jeho syn byl lékařem a jeho manželka, tedy snacha Samuela, byla zubní lékařkou. Ordinaci měla ve Vile Ritter (dnešní tř. Dukelských hrdinů). Je možné, že v této vile byla i modlitebna, ale jisté to není. Celá rodina z Jáchymova zmizela krátce před záborem pohraničí po podpisu Mnichovské dohody v roce 1938.
Dalším členem obce je dr. Pollitzer. Ten svou advokátní praxi provozoval na náměstí Republiky 8. Jeho dcera Věra byla moderní dívkou, která údajně ve škole navštěvovala i hodiny katechismu. Pollitzerovi město opustili krátce po příchodu německé armády. Dcera Věra byla zachráněna jako tzv. Wintonovo dítě a dodnes žije v kibucu Maayan Zvi v Izraeli. Její rodiče jí naposledy psali z Nizozemí v roce 1940 (před okupací Nizozemí Německem). Dne 2. října 1941 byli Dr. Emil Pollitzer s manželkou Helenou posláni do gheta v Lodži, kde byli oba zavražděni.
Představitelem židovské ortodoxní nauky byl pan Dominic, který byl obchodníkem a měl pronajatý Seidlův dům, (též Haus Mignon) – část dnešní Astorie. Jeho dcery byly oproti jeho ortodoxii poměrně volnomyšlenkářské – jedna dokonce pohoršovala veřejnost svými rudě nalakovanými nehty. O dalších osudech rodiny však nikdo nic neví.
Posledním jménem krátkého seznamu je Norbert Hermann, majitel obchodu s konfekcí na náměstí Republiky 145 (Zeileisenský dům, Regent). Ten měl za manželku křesťanku, a proto se cítil v bezpečí i po záboru pohraničí. Navíc si vedl podrobné záznamy o tom, kolik a kdo je mu dlužen. Nicméně mu nic z toho nepomohlo. Z domu ho vystrkali nacisté, manželka požádala o rozvod, a dlužní zápisy zabavila německá správa. Ta vybrala dluhy a peníze obohatily stranickou pokladnu NSDAP.
Kromě těchto obyvatel ve městě působil např. Chaim Fakler, hoteliér z Karlových Varů, pro kterého Franz Rehn postavil první český penzion v Jáchymově – Vilu Dagmar. Ten zde však nikdy nepřebýval.
Pan Ježek uvádí i věty pamětníků: „o dalším osudu pana Hermanna a jeho bratra Josefa není nic známo“, „Samuelovi opustili město a už o nich nikdy nikdo neslyšel“, „zda někdo z našich židovských spoluobčanů přežil holokaust, není známo“. Z těch vět mrazí i v dnešní době.
Dr. Gustav Treixler z Kraslic ve své práci Gesichte der Juden in Lichtenstadt, Neudek und St. Joachimsthal uvádí, že v Jáchymově nikdy nežilo více než šest rodin a rovněž do lázní podle něho přijíždělo jen málo židovských hostů. Podle této práce bylo v celém Jáchymovském okrese v roce 1921 pouze 27 osob židovského vyznání, z toho 21 přímo v Jáchymově, 4 v Elbeckenu (část Jáchymova pod Neklidem) a po jedné osobě v Merklíně a jedna ve Vojkovicích.
Jaké osudy měli po roce 1938, se pravděpodobně nikdy nedozvíme. Vzhledem k dějinným událostem se ale domnívám, že by to nebylo příliš příjemné zjištění.